<----

Obsah

---->

Zázračná znamení a obrácení

Ve Fontanelle došlo k celé řadě mimořádných nebeských úkazů, podobně jako ve Fatimě v roce 1917 a na jiných místech mariánských zjevení počínaje San Damianem a konče naší Litmanovou. Uvedeme ve zkrácení aspoň jednu svědeckou zprávu, otištěnou v publikaci A. I. Weigla s datem 20. 4. 1969 :

„Nebylo hezky, nebe bylo pokryto mraky, bylo chladno. Asi ve 14 hodin odpoledne jsem byl s malou skupinkou asi 20 osob ve Fontanelle u pramene. Vedoucí našeho autobusu na nás náhle zavolal, abychom se obrátili a pohleděli vzhůru k nebi. Učinili jsme tak a plni úžasu jsme spatřili, že mraky se roztrhly a vznikla velká široká prostora, která začala tmavnout, přestože byl bílý den, a nakonec se změnila v noční oblohu. Pak jsme uviděli, že tam svítí i hvězdy. Nejprve na pravé straně, pak se postupně vytvořil věnec dvanácti hvězd. Načež se v nejzazší dálce objevil jasný kotouč, před očima se nám zvětšoval a blížil k nám. Zbarvil se do červena, s nádhernými odstíny, a pak se začal kymácet jako lucerna v prudké bouři. Potom sestoupil až k okraji mraků a připadalo nám, že padá dolů na zem.

V hrůze jsme klesli na kolena a prosili Boha o pomoc; mysleli jsme, že už nastal poslední soud. Slunce se však zastavilo a jeho ohnivá koule se začala otáčet kolem vlastní osy, chvíli jedním směrem, potom opačně, a přitom vrhalo na zem ohnivé plameny. Celé nebe zrudlo : byl to nepopsatelný okamžik hrůzy.

Potom se slunce opět vrátilo do tmavých mraků, kymácejíc se sem a tam, jako by na nebi zuřila hrozná bouře. Pojednou na nebi rudá barva zmizela a mraky zbělely jako sníh – a teď jsme mohli vidět, že i slunce zářilo jasnou bílou barvou. Sestoupilo z temného prostoru, pohybovalo se směrem k nám, lehce se zachvívalo a na několik okamžiků zůstalo stát uprostřed onoho hvězdného věnce. Potom se rozdělilo na dvě části a bylo vidět světelný kříž.

Teď se nebe zabarvilo do žluta – mraky připadaly jasně žluté jako síra a ukázalo se slunce, také žluté. Vystoupilo z temného prostoru, pohybovalo se sem a tam jakoby v bouři. Potom sestoupilo k okraji mraků a zdálo se, jako by se jeho ohňové kolo řítilo k zemi a přitom na zem vrhalo nesčíselné sírově žluté zbarvené paprsky. Tato podívaná se opakovala několikrát po sobě.

Konečně se temná prostora na nebi začala rozjasňovat, hvězdy pohasly, mraky se opět uzavřely; ještě dlouho bylo na nebi vidět žlutou skvrnu.

Podíval jsem se na hodinky : bylo 16.15 hodin; toto divadlo trvalo asi 15 minut. Všichni jsme byli hluboce zamyšleni. Dobře jsme všemu porozuměli : Přijdou bouře, my však máme nabízet smírné oběti, neboť Bůh je velice urážen …“

Podobně jako na mnoha jiných místech mariánských zjevení i v Montichiari dochází nejen k tělesným, ale i k duchovním uzdravením. Uvedeme z nich aspoň tři neobvyklá obrácení, tak jak je zaznamenal pan Mehring a otec Weigl :

Výpověď jedné matky : >> Má dcera byla naveskrz dítětem dnešní doby. Vydělala si hodně, ale všechno pyšně a marnivě promrhala, a zejména celé noci trávila po diskotékách; morálně se už dostala za každou hranici a dokonce propadla i drogám. S velkou námahou se mi ji podařilo vzít na poutní výpravu do Montichiari. Před křížem, který dnes stojí vedle kaple, jsem uviděla, jak se dcera při pohledu na kříž náhle začala chvět. Roztřásla se po celém těle, jakoby dostala zimnici, jako by byla zachvácena hrůzou, ale zároveň i dojetím a pohnutím. Z očí jí tekly slzy.

Když se konečně poněkud vzpamatovala, řekla : „Ukřižovaný přede mnou ožil. Uviděla jsem na kříži živého Krista se všemi jeho strašnými ranami, zaplaveného krví a krvavým potem; a pohleděl na mě takovýma očima, že jsem pochopila, že mi chtěl říci : - Pohleď, tak jsi mě zřídila svými vlastními hříchy! Zároveň mi dal procítit hlubokou lítost – a v tom okamžiku jsem se obrátila a změnila.“ << Toto obrácení bylo trvalé. Ona mladá žena později vstoupila do kláštera a žije tam jako dobrá řádová sestra.

Vyprávění devatenáctileté dívky : >> Mám bratra, který jel se skupinou poutníků do Montichiari a po návratu o této poutní cestě s nadšením vyprávěl.

Řekla jsem mu : „Ty jsi už také potřeštěný, už začínáš i ty s pobožnůstkářstvím?“

Ale bratr mi řekl : „ Jen si tam jeď sama a sama si to všechno prohlédni. Pak o tom budeš soudit jinak.“

Moje matka se k tomu ihned přidala a řekla : „Ano, jen jeď, zaplatím ti cestu.“

Dosud jsem nikdy nebyla v cizině a pomyšlení na cestu přes Alpy do Itálie mě lákalo, a tak jsem řekla ano. Ale jak jsem nastoupila do poutnického autobusu, rychle jsem zpozorovala, že poutníci se pořád modlí, a tolik modlení se mi vůbec nelíbilo. Vystoupit se však už nedalo. Nicméně bylo nádherné počasí a tak jsem se oknem dívala ven. Když jsme přijeli do Montichiari a zejména pak do Fontanelle, první cesta poutníků vedla ke kříži. Ale já jsem zůstala chladná a neúčastná. Je to prostě jen kříž, nic jiného. Ale jak jsme pak šli po schodech dolů k prameni, ucítila jsem náhle jakousi neuvěřitelnou nádhernou vůni po růžích. A měla jsem vnitřní pocit, že samotná nebeská Matka jako nějaká maminka mě bere plna lásky do své náruče. Ale to jsem už byla tak otřesena a dojata že jsem se okamžitě obrátila. Pocítila jsem velikou lítost nad svými dosavadními hříchy. Ale také jsem věděla, že všechno je mi odpuštěno. A že Nebeská Matka mi bude nadále zázračnou dobrou Matkou. Obrátila mě. Je opravdu přímluvkyní za hříšníky, Matkou milosrdenství, zachránkyní zoufalců, sama jsem to na sobě zažila. <<

Z výpovědi jistého vysokoškolského profesora, bývalého přesvědčeného ateisty : >> Bůh stále hledá lidské duše, aby je zachránil, a především ty, které od jeho milujícího Srdce zabloudily nejdále.Už ani nevím, kolik let jsem sám popíral Boha. Byl jsem velkým hříšníkem. Žil jsem v nejhlubších temnotách a doslova jsem stál nad propastí záhuby a určitě bych se byl do ní zřítil, kdyby mě ruka Božího milosrdenství nepřivedla zpět.

Měl jsem dobrou a milující ženu. Je nepředstavitelné, jakým ponížením a zoufalstvím kvůli mně trpěla. Jen Bůh a milá Matka Boží ví, co pro mne zakusila. Ale ona mě chtěla zachránit!

S vírou a důvěrou neustále prosila Svatou Pannu o mé obrácení, a to zejména při modlitbě svatého růžence. Znovu a znovu mě prosila, abych se také modlil, abych šel v neděli na mši svatou a ke svátostem, abych aspoň jednou s ní šel na pouť ke Svaté Panně. Ale čím více mě prosila, tím jsem byl zatvrzelejší.

Abych se zbavil jejího neustálého naléhání, slíbil jsem jí jednou, že s ní skutečně na takovou pouť půjdu, ačkoliv jsem to ve svém nitru považoval za hloupost a potají jsem choval myšlenku, že se jí potom vysměji a zesměšním ji.

Dne 27. září 1970 jsem se svou ženou jel do Fontanelle.

Do kaple jsem vešel s naprostým odporem, plný neúcty a posměchu. Ke svému úžasu jsem se rázem octl před velikou, bíle oděnou sochou Panny Marie, před níž jsem zůstal zaraženě stát : Abych řekl pravdu, dosud jsem ještě neviděl tak krásnou mariánskou sochu. Rázem jsem byl zcela vyveden z míry a hluboce dojat z milého pohledu Matky Boží. Její oči plné dobroty a nevýslovného smutku jako by se na mne nejen dívaly, ale přímo ke mně promlouvaly. Ty oči byly tak živé, tak plné něhy a lásky, tak vroucně a úpěnlivě prosily!

Pocítil jsem, jak z nich do mého Srdce proudí něco zcela nepopsatelného. V duši jsem zažil něco úplně nového. Současně mě napadlo, že žádný, ani ten nejnadanější umělec by nemohl vytvořit tak zázračné dílo, kdyby nebyl přímo veden Boží rukou. Oči této sochy Matky Boží byly živé a stále mě sledovaly. Chtěl jsem jim uniknout, protože jsem se před nimi cítil nehodný, ale její pohled mě stále sledoval, ať jsem se obrátil kamkoliv.

U vchodu do kaple jsem pojednou padl na kolena a ramenem se opřel o vrata. Moje domýšlivost, pýcha, ctižádost byly zlomeny a já se rozplakal. Cítil jsem, že se se mnou stalo něco neobyčejného, co nedokážu rozumem pochopit a vysvětlit : Nejprve to byl strašný boj, neboť všechno ve mně volalo, abych vzdoroval Božímu volání a nabídce Mariiny mateřské lásky. Ale při tomto vnitřním boji jsem se prostě nemohl odtrhnout od podivuhodných očí Matky Boží. Tyto oči, před okamžikem ještě plné lásky, něhy a dobroty, plné světla a míru, najednou byly plné smutku a nevýslovné bolesti. Vytryskly z nich dvě slzy a stékaly po její tváři plné bolesti. Nedokážu vypovědět, co jsem v tom okamžiku pocítil :

Jako bleskem jsem před sebou spatřil celý svůj dosavadní život, celou svou ohavnou minulost. Pojal mě nad tím nevýslovný stud a lítost. Dosud nikdy jsem nebyl tak otřesen. Zároveň jsem však pocítil, že všechny mé hříchy mi už byly odpuštěny. Pocítil jsem, jak se do mého srdce vlévá Boží milost a láska; pocítil jsem nepopsatelnou radost, úžasný pokoj, novou náplň svého života. Jako bych byl přímo vnořen do nekonečné lásky Mystické Růže.

Kapli jsem opustil jako nový člověk. Manželce jsem zprvu nic neřekl. Následující dny jsem prožil ve znamení nepopsatelné radosti z toho, že jsem nalezl Boha, a z jeho nekonečného milosrdenství a lásky. Pak jsem vykonal upřímnou zpověď a ta moje vnitřní štěstí ještě prohloubila.

Moje milá a dobrá manželka brzo zpozorovala mou úplnou vnitřní proměnu. Od té doby jsme spolu byli už vícekrát u Mystické Růže, kde jsme jí oba z hloubi srdce děkovali, děkovali … <<

<----

Obsah

---->

inserted by FC2 system