<----

Obsah

---->

Tři meče

Při prvním zjevení Pierina spatřila, že Mariina hruď byly probodnuta třemi meči, a později jí bylo vysvětleno, že tyto rány Svaté Panně zasazují její nejmilejší synové, když opouštějí svá povolání, žijí-li ve stavu smrtelného hříchu, když se zaprodávají nepříteli církve jako noví Jidáši.

Nesmíme zapomenout, že v dnešní době nedochází jen k velkému úbytku věřících osob, ale i osob zasvěcených. Tak například časopis „Der Fels“ v červnu 1975 uvedl církevní statistiku, z níž vyplývá, že bylo-li v roce 1962, tj. v roce zahájení 2. vatikánského koncilu, v katolické církvi 1,550.000 řeholních osob, za 12 let nato, tedy v době „pokoncilní obnovy“, tento počet klesl na 780.000 osob, tedy na pouhou polovinu! V několika letech po koncilu opustilo své povolání přes 100.000 kněží! Otřesné je na tom i to, že tito kněží se často zcela programově hlásí k ateismu a nedávají ani pokřtít svoje děti!

Už z těchto několika čísel je názorně patrno, že onen optimismus „ducha pokoncilní obnovy“ ve jménu modernismu je uměle vykonstruovaný, neboť v praxi vede k právě opačným výsledkům.

Dnešní neblahé působení modernistických snah, které tisíciletou stavbu církve za několik desítek let proměnily k nepoznání, má své kořeny v heretických „opravných“ snahách, tak, jak se projevovaly na přelomu tohoto století. Rázně a energicky byly odsouzeny papežem Piem X. (5)

Mezi jiným papež prohlásil : „Co vyžaduje, abychom promluvili bez otálení, je to, že výrobce omylů nesmíme hledat mezi vyhlášenými nepřáteli, neboť se skrývají … přímo v lůně a srdci církve, nepřátelé o to obávanější, protože jsou jimi méně otevřeně … Přišel čas, aby těmto lidem byly strženy masky a všeobecné církvi byli ukázáni, jací skutečně jsou.“

Rázný řez papežův učinil přítrž modernismu, který se tehdy šířil zejména z Francie. Tragičtější dozvuky měly modernistické snahy u nás, když v roce 1920 se odpojilo 200 katolických kněží, kteří za sebou strhli přes půl milionu katolíků a vytvořili tzv. československou církev.

Tento modernismus, papežem Piem X. odsouzený na začátku století, se do církve vrátil v daleko větší síle jako onen proslulý „duch pokoncilní obnovy“, neboť když vnitřní nepřátelé církve na samotném koncilu nakonec výrazněji neuspěli, vynahradili si to dodatečně.

Vyjmenujme aspoň hlavní neblahé plody těchto modernistických snah : Postupná likvidace mariánské úcty. Zpochybňování existence démonů a pekla. Demokratizace církevní hierarchie, duch neposlušnosti a revolty. Zdůrazňování humanistické „horizontality“ (lásky k lidem) místo vertikality (lásky k Bohu). Protestantizace církve a falešný ekumenismus, který chce z katolické církve učinit jen jednu z četných ostatních církví. Zásahy do liturgie a znevažování Eucharistie. Racionalistická teologie, opírající se o lidskou vědu a znevažující Zjevení. Přehnané zdůrazňování sociálního programu církve na úkor jejího duchovního působení.

K nim se dnes zejména na západě přidružují požadavky, aby papež zrušil kněžský celibát, odvolal platná církevní rozhodnutí o antikoncepci, potratovosti, rozvodovosti, homosexualitě, eutanázii.

Všechny tyto názory přicházejí plíživě a pod záminkou, že jejich hlasatelé hledají novou, opravdu živou církev a že staré formy církevního života, zbožnosti a liturgie jsou dobou dávno překonány a patří minulosti. Tak připravují půdu novému typu „náboženství“, které se nakonec setká s protikřesťanskou, panteistickou ideologií „New Age“.

Povšimněme si aspoň jednoho výrazného rysu modernismu – jeho „humanizace“ katolického náboženství a jeho postupné přeměny z kultu Bohu v kult člověka.

Svatostánky jsou odstraňovány z hlavního oltáře, a tedy i z čela, optického středu kostela. Dle nového mešního řádu (Novus Ordo Missae) je mše svatá definována jako „bohoslužebné shromáždění“, jehož je kněz „předsedou“ (praeses). Dnes tedy sedí tváří k lidu jako jeho „předseda“ a slouží zády k Bohu u tzv. obětního stolu. Oslovuje tedy především lidi, ne Boha.

Logickým důsledkem ovšem je, že jako předseda není zástupcem Božím, ale zástupcem lidu, a že tedy podléhá lidským ustanovením.

Mše svatá, sloužená u obětního stolu často ztrácí ráz tradiční mše – opakující se oběti Kristovy a knězovy, a mění se v hostinu. Dokonce jsou v různých společenstvích pěstovány různé „hostiny“, kde se o oběti už vůbec nemluví. Přijímá se při nich vsedě a na ruku, protože se „hoduje“.

Stále více se zdůrazňuje pouhá památka, jen symbolický význam svaté Eucharistie, a ta sama je postupně znevažována : přijímá se ve stoje, často na ruku, přijímání je podáváno nekonsekrovanýma rukama, mnohdy i ženami.

Zatajuje se přitom, že se tak děje proti vůli samotných papežů, o čemž existuje řada dokumentů. (6)

K tomuto postupujícímu znevažování se už mnohokrát vyjádřila i Svatá Panna a Ježíš. Z mnoha jejich stesků ocitujeme aspoň několik :

Maria donu Gobbimu : (7) „Ježíš je dnes obklopen prázdnotou, vytvářenou zvláště vámi, kněžími, kteří ve své apoštolské činnosti se pohybujete často neužitečně a daleko na periferii, protože se obracíte k věcem méně důležitým a druhořadým a zapomínáte, že střed vašeho kněžského dne musí být zde, před svatostánkem, kde je přítomen Ježíš – a tam je uchováván především pro vás!

Je obklopen také lhostejností tolika mých synů, kteří žijí, jakoby On tady vůbec nebyl, a když vstupují do kostela k liturgickým úkonům, nevšímají si jeho božské a skutečné přítomnosti mezi vámi.

Často je Eucharistický Ježíš zastrčen do ztraceného kouta, zatímco má být umístěn ve středu kostela, má být postaven do středu vašich církevních shromáždění, protože kostel je jeho chrám, který byl vybudován především pro Něho a pak pro vás.

Moje mateřské Srdce hluboce roztrpčuje způsob, kterým se zachází s Ježíšem, přítomným ve svatostánku, v tolika chrámech, kde je zastrčen do koutku, jako by byl jen jakýmsi předmětem k použití pro vaše církevní shromáždění.

Především jsou to však svatokrádeže, které dnes vytvářejí kolem mého Neposkvrněného Srdce trnovou korunu. Kolik přijímání je dnes svatokrádežných!

Může se říci, že dnes už není eucharistické slavnosti, kde by nebylo svatokrádežných přijímání. Kdybyste mohli vidět mýma očima, jak veliká je to rána, která nakazila celou církev a ochromuje ji, brzdí ji, činí ji nečistou a tak těžce nemocnou!

Kdybyste mohli vidět mýma očima, i vy byste se mnou prolévali hojné slzy!

Nejsou to vaše pastorační plány a vaše diskuze, nejsou to lidské prostředky, do kterých vkládáte důvěru a tolik sebejistoty, ale je to jedině Ježíš Eucharistický, který dá celé církvi sílu k plné obnově, který ji přivede k tomu, aby byla chudá, evangelijní, čistá, zbavená všech opor, na které spoléhá, svatá, krásná, bez poskvrn a bez vrásek, po vzoru vaší nebeské Matky.“ (5.8. 1986)

Markétě z Belgie Ježíš o těchto věcech řekl : (9) „Mé Tělo je profanováno drzostí těch, kteří se stavějí na roveň moci, kterou jsem dal svým vyvoleným! Nekonsekrované ruce jsou vinné a nejsou hodny toho, aby se mne dotýkaly! Vpravdě ti říkám : každý odpovědný draze zaplatí tyto svatokrádeže proti mé svaté Osobě.“ (8. 4. 1977)

„Zůstávám-li mezi vámi, je to proto, abych oddálil bezprostřední Spravedlnost, která je už připravena zasáhnout pro nesčetné urážky mé Svátosti Lásky : >> Vezměte a jezte, toto je moje Tělo, které se za vás vydává. << Toto je Dědictví, které jsem Vám zanechal, ale vy ho pod tisícerými záminkami zneucťujete. V mnoha kostelech jsou svatostánky zbaveny Podstaty, která vám dává žít. Ale vyhánějí-li lidé ze světa Život a nahrazují-li ho směšnými iluzemi, sami se brzo stanou oněmi solnými sloupy zbavenými všeho života a vší naděje.

Mé dítě, až do posledního dechu se zasazuj o to, aby Svatá Eucharistie byla respektována. Ve své přítomnosti nedovol žádné opomenutí tohoto respektu.“ (12. 6. 1977)

<----

Obsah

---->

inserted by FC2 system