<----

Obsah

---->

Ježíš o dnešní církvi

Kolikrát jen Ježíš i Maria vyzývají duchovenstvo k pořádku a odpovědnosti! Z četných káravých poselství vyjmeme aspoň několik, která ukazují, v čem je jádro problému; především pokračujme v úryvcích z Ježíšových poselství Markétě z Belgie (publikace má imprimatur) :

„Vám, kteří jste odpovědní za to, aby v duších žila stále láska, říkám : co děláte proto, abyste znovunasytili můj lid? Rozhlédněte se kolem sebe, jaký nepořádek jste způsobili. A váš Bůh to vidí a vašechování už soudí. To je vaší vinou, že mě svět odmítá. Neznevažujte Hlas svého Boha a jeho hněvivýdech, který vane. Prosím milosrdného Otce, aby se vaše uši a srdce konečně otevřely pravdě. Nics vámi nepohne – ani modlitby, ani hrozby, ale já vás přesto vytrvale napomínám. Zachráněni budou ti, kteří budou dostatečně malí, aby pochopili a milovali.

Můj Dům už není domem modliteb, ale naopak místem hlubokého duchovního nepořádku, kde vládne svatokrádežný nedostatek úcty.

Je třeba, abyste vyslechli můj hlas. Zlo, které způsobujete duším, je hluboké. Mám soucit s oněmimalými dušemi i s jejich katy, ale brzo už nezadržím svou Spravedlnost. A přijde můj den …PÁNŮV DEN!“ (3.6.1977)

„Církev lidí zahyne. MOJE CÍRKEV BUDE ŽÍT!

Zbitá církev volá po tom, abych ji ošetřil. Vyhnal jsem obchodníky z Chrámu. Vyženu farizeje, kteří jsou onou ranou, jíž církev trpí.

Už jí nebudou moci škodit, protože je učiním bezmocné tím, že jejich těla i duše zasáhnu důtkami,až budou volat o milost!

Mé Tělo je zprofanováno. A ti nejméně vinní jsou ochromováni strachem a lidským respektem. Velmi málo hlasů se pozvedá, aby odhalovalo nehodnost jistých členů svaté církve.

Já jsem Pravda a Život.

Oni jsou lží, pokrytectvím, zbabělostí!

Nejsou připraveni položit život za ty, kteří mi zůstali vcelku věrní …

Církev se nemění. Je to stále táž církev odjakživa, tak jak jsem ji ustanovil. Infiltrovali se do níškůdci, kteří jsou mi odporní, neboť vedou můj lid do zkázy.Právě proto musím zasáhnout.

Jejich plané a nedůstojné obřady mě vyhánějí z mého Majetku. Jednají se mnou, jako s nějakým podřízeným, a chtějí si mě brát za společníka svých bezbožností.Právě proto musím církev očišťovat od těchto neblahých prvků, které jí zabraňují v triumfu.“ (22. 3. 1978)

„Je třeba vrátit církvi její posvátný charakter. Církev má přijímat svět duší s něhou a shovívavostímatky, ale za žádnou cenu se nesmí stát součástí světa.Co pochází od Boha, zůstává Božím. Co pochází ze světa, zůstává světu.Nechť každý zůstane na místě, které mu přísluší.Duše plné úzkosti už nenacházejí svého Boha, protože jsou ho zbavovány.

Běda původcům pohoršení.Ochraňuji toho, na kterém spočívá posvátná Budova; tato moc, kterou jsem mu svěřil, mu nemůžebýt odňata.“ (21. 8.1970)

„Od svého lidu žádám věrnost k Tradici : ne k falešným proudům, ne k novotám, které slouží jen k tomu, že ničí soulad, který má vládnout mezi mými dětmi.“ (5. 4. 1979) „Člověk nechává zahnívat to, čemu jsem já dal vzklíčit. Je třeba se navrátit k pramenům, jinak se hniloba rozšíří, pokud zlo nebude léčeno. V řádu věcí a hodnot je to takto : mým představitelem zde dole je suverénní papež, milovaný mým Duchem. Biskupové, následovníci apoštolů, a kněží mnou vyvolení, jsou pod jeho mocí.

Svatý otec vyučuje svým vlastním příkladem.Nedostatek poslušnosti k následníku Petrovu mě bolestně zraňuje v mém Srdci. Jednota, kterou si přeji, může být uskutečňována jen v něm. Novoty, protichůdné poslušnosti, jsou odsouzeny k neúspěchu.“ (30. 4. 1979)„Novot lituji jako urážek činěných mému Majestátu.“ (23. 1. 1978)„V mém stádě jsou přestrojení vlci : biskupové, představení, jsou jako kapitáni – sami pány na palubě. Zneužívají své autority. Ale není to Petrova autorita!Je třeba se hodně modlit, neboť to jsou nešťastníci, kteří za svou pýchu draze zaplatí. Nejvyšší hlavou církve je Petr! To já sám jsem mu dal tuto moc. Všechna moc je závislá na moci, která pocházíode mne …Kdo popírá jeho autoritu, staví se proti mně!“ (25. 3. 1978)„Myslí si, že vědí všechno, a nevědí nic.

Myslí si, že všemu rozumějí a nerozumějí ničemu. Myslí si, že říkají všechno, a zatím říkají prázdnoty. Myslí si, že vysvětlují všechno, a zatím nevysvětlují nic.

Z jejich úst vystupuje dým a vítr a vytvářejí zmatek a úzkost. Má přikázání jsou pohrdána, zapomínána, neznáma. Ale přesto jsou a zůstanou aktuální až do konce časů.

Jejich marnivost je bezmezná. Nevědomky si libují v tom, co je příčinou jejich zkázy, neboť zapomínají na Boha. Ale Bůh nezapomíná na ně. Zlomí jejich nadřazenost, neboť jsou odpovědni za ztrátu duší, za které jsem zaplatil svou krví a které jsem jim svěřil, aby je dovedli až ke mně. Jsou samý výsměch a pohrdání k oněm maličkým, které jim posílám, abych jim připomněl, co je to Božská milosrdná láska, které odňali všechen posvátný význam a učinili z ní slovo bez jakéhokoliv opravdového života. Zkoumají srdce podle svého pojetí, vidění a porozumění a zapomínají zkoumat svoje vlastní srdce.

Hledí, aniž se přesvědčili o své slepotě, a poznávají jen své zákony, zákony bezbožnosti, soběstačnosti a pýchy. Ale když ji tedy vlastní, proč ji neuvádějí do praxe? Jejich zbloudilá srdce nejsou připravena k jejímu přijetí. Já jsem Láska a Odpuštění. Oni jsou jen zloba a hřích. Ano, hřích proti jejich Bohu, proti jeho přikázáním, která neznají a kterými pohrdají. Hanba jim.“ (22. 8. 1972)

Markéta z Belgie je jen jedním z četných hlasů, jímž nám Ježíš tlumočí svou zásadní nespokojenost se stavem pokoncilní církve; z nich vybíráme další, velmi důležitý hlas – a to Ježíšova poselství italskému knězi donu Ottaviovi : (10)

„Vyzval jsem všechny zasvěcené, aby mě následovali na cestě sebezříkání, pokory, poslušnosti a chudoby; vyzval jsem je, aby hleděli na mé Tělo pověšené na kříži, aby přemýšleli a rozjímali. To by jim stačilo k tomu, aby se očistili opravdovým pokáním, a obnovili svou víru, téměř vyhaslou, a oživili vyhaslý plamen své milosrdné lásky … ale oni to neučinili!

Někteří ani neuznali za vhodné povšimnout si mých poselství, protože ve své domýšlivé nevěřícnosti nemohou připustit, že Já, pravý Bůh a pravý člověk, se mohu obrátit, na koho mi to připadá vhodné, kde, jak a kdy já chci. S ohledem na jejich domýšlivost bych je měl vždycky žádat o dovolení, zda smím hovořit k duším, které jsou mi drahé!

Je pravda, že jsem jim dal důstojnost a moci, kterých člověk není hoden, ale tuto důstojnost a tyto moci jsem jim dal pro dobro celého církevního společenství, ne k uspokojení jejich žízně po moci, bohatství, osobní ctižádosti. Dal jsem jim ony moci a důstojnost, dal jsem jim je proto, aby jimi sloužili celé mé církvi, opakuji, všem členům mé církve.“ (5. 6. 1978)

„Synu, říkej to nahlas, že v mé církvi neustále dochází k tomuto : oni pastýři se pohybují na okraji své duše a svého srdce, ale ve středu jsou nehybní. Co chci říci těmito slovy? Vnějškově jsou velice aktivní, často přespříliš; vnitřně zůstávají nehybní, nebo téměř.

Mnozí z nich jsou oběťmi zběsilého aktivismu. Bylo by mnohem cennější, kdyby byli mými obětmi! Mé duše – oběti jsou naopak téměř nehybné vnějškově, ale velice pohyblivé a velmi aktivní vnitřně. To právě ony zachraňují duše. Právě tyto dobrovolné oběti až dosud zadržují božskou Spravedlnost. Mé oběti jsou oním pravým kvasem církve. Jim nemohu nic odmítnout; docela jinak je tomu s vnějškovým aktivismem tolika kněží.“ (3. 6. 1976)

„Pozoruj onen obrovský kontrast mezi mým životem a jejich životem, mezi mou cestou a jejich cestou, mezi mými díly a jejich díly! Kráčíme ve směrech přesně opačných.

Situace opravdu tragická a dramatická, která může dospět jen k hodině očisty!

Neuvěřitelná je zaslepenost lidí a tvrdost jejich srdcí, nepřijatelné je chování mých křesťanů, provokující je způsob života jistých mých kněží. Nebojí se Boha, nebojí se Spravedlnosti : zahynou a budou rozptýleni jako prach ve větru. A kdo je zatratí, to nebudu Já, ale jejich svéhlavost.“ (6.12.1975)

„Křesťané a kněží jsou dnes velice vzdáleni toho, aby šli za opravdovým cílem života, tak jak jsou neustále zaneprázdněni, jako by měli řídit svět. Ve skutečnosti jsou zaneprázdněni hledáním sebe samotných, hledáním svého „já“. Vidíte je, jak jsou zdánlivě horliví a aktivní, plně zaměstnáni svými iniciativami. Povšimni si, že jsem řekl „svými“ iniciativami, ne mými, neboť ty jsou mnohem prostší, jistější a zářivější : hledat Boha všemi prostředky, které jsou dány k dispozici, milovat Boha nade všechno před svými vlastními zájmy a zájmy bližních. Božími zájmy jsou :

  1. Boží sláva

  2. Boží vláda

  3. Boží vůle

Služba Bohu vylučuje službu sobě.

Synu, kolik je kněží, kteří slouží věrně Bohu? Posuzujeme-li strom po jeho ovoci, snadno pochopíme, kdo jsou ti, kteří Bohu slouží, a kdo ti, kteří naopak slouží sobě, to znamená, že slouží démonu.Uvidíš, kolik zkaženého ovoce ještě spadne, zradou, odpadnutím a zapřením. Spatříte to na vlastníoči …“ (19. 2. 1976)

„Synu, pravda se nalézá v mé církvi, jediné lidské instituci, která vlastní tento neocenitelný poklad, vložený do ní mnou samotným :

Jen ona sama je legitimní uchovávatelkou Zjevení.

Jen ona sama je legitimním vykladačem zjevených pravd.

Jen ona sama je učitelkou pravdy, jejímž je garantem.

Právě proto jí bude dáno místo, které jí patří, to znamená místo Vůdkyně lidu a národů. Řekl jsem,že to právě moje církev, svátost spásy, vlastní tento vzácný a neocenitelný dar.

Ale za svátost spásy nesmí být považováni jednotliví členové církve či zvláštní skupiny, či určitéškoly, často opravdová hnojiště, kde kvasí herese všeho druhu.

Za církev nesmí být považováni četní domýšliví teologové, kteří se povýšili na hlasatele nesmyslných doktrín, přeplněných omyly a skutečnými heresemi.

Za církev nesmí být považováni mnozí pastýři, kteří nezávisle na mém náměstkovi hájí zásadyopačné Zjevení.Za dobré pastýře a dobré učitele nesmí být považováni ti biskupové, kteří mlčky souhlasí s prohlášením a rozšiřováním tolika omylů uprostřed jejich stáda … a jejich počet je na pováženou!

Vím, že to, co ti právě říkám, můj synu, se může zdát paradoxní, ale je to pravda. Je-li biskup nebokněz ve stavu milosti vůči Bohu, vidí a bude vidět více či méně, podle své duchovní jasnozřivosti. Ale není-li ve stavu milosti vůči Bohu, je v jeho duši temnota, tato strašlivá temnota, jíž je duchovnísmrt, a ty víš, že mrtví mohou pouze páchnout. Nuže, ten, kdo z nadřazenosti a pýchy zradil a prodal se církvi Satanově – a ty víš, že dnes jich je mnoho – není-li u něho upřímného obrácení následovaného svatou zpovědí, může být před lidmi nakrásně biskupem nebo knězem, ale není jím před Bohem, neboť v tomto případě je úřad episkopální nebo kněžský zastaven (11), a ani nikdy těmto nešťastným duším nevtiskl žádný charakter ani nikdy nebude moci mít na ně žádný účinek.“ (7. 12. 1978)

„Pozor na pastýře, kteří stavějí překážky do cesty mému náměstku na zemi, jehož mají naopak být pomocníky, útěchou a podporou!

Pozor na pastýře, kteří z nepoznaných pohnutek sebelásky zpřetrhávají společenství s mým náměstkem a stávají se tak uschlými a neplodnými větvemi k velké škodě celého Mystického Těla, jehož se stávají obtížnou a znetvořující součástí!

Pozor na ty, kteří se jako Lucifer proměňují z ploditelů světla v ploditele temnot!

Můj synu, nejen svět musí reformovat svou koncepci mé církve, dnes naprosto pomýlenou, ale i mnoho křesťanů a zasvěcených, neboť nezbývá, než buďto se konkrétně obnovit – anebo zahynout!“ (10. 12. 1978)

„Ó, můj synu, z nebes padne oheň, chtěný a vyprovokovaný lidskou pýchou. Spálí na prach všechno, co bylo otráveno a nakaženo člověkem, a to tak, že člověk sám bude svým soudcem. Paradoxní, ale pravdivé.

Ti, kteří uniknou ničivému ohni, jenž očistí církev a lidstvo od nečistot, jimiž se poskvrnilo, už byli označeni. Budou zničeny veškeré struktury, pocházející z lidské pýchy a bláznivosti a které jsou před Bohem ohavné.

Synu, otcové, světci a velcí církevní doktoři by si byli nikdy nedovolili nesouhlasit se soudem vyneseným autoritami, které jsou podle Boží vůle jedinými strážci a legitimními vykladači dědictví Zjevení. Jinými slovy, nikdy by nepopírali legitimitu Magisteria církve, jediné učitelky, ochránkyně a vykladatelky Božích Slov.

Je zřejmě a prokazatelně špatným úmyslem, u nikoho neospravedlnitelným, a tím méně u pastýřů, kněží a zasvěcených osob obecně, ujišťují-li, že Slova Boha, Boha věčného a nehybného, mohou být přizpůsobována měnícím se časům, tak jak jsou proměnliví lidé při každém závanu větru. Jak je možno zanedbávat, že Bůh, nejvyšší a věčná Pravda, se nemění a ani nemůže změnit? Ani Bůh, ani jeho Slova se nemohou sklonit před člověkem, to právě člověk se musí sklonit před Bohem.

Synu, to je opět Satan, který má člověka k tomu, aby se stavěl na místo Boží, a který si ho tak podmaňuje a tlačí ho směrem do propasti zatracení.“ (4. 12. 1977)

„Kolik věcí v mé církvi bude spáleno v hodině očisty! Řekl jsem spáleno : spálená věc znamená věc zničenou,která už v důsledku toho nemůže lidem sloužit. Hovořím stejně o strukturách materiálních jako nemateriálních... Má nová církev, jak jsem ti to řekl už vícekrát,musí být radikálně restrukturalizovaná, neboť se musí objevit opět ve svém původním vzhledu, který jsem jí dal já prostřednictvím své Matky a svých apoštolů.

Moje Nejsvětější Matka po mém Nanebevstoupení zůstala na zemi. Spoluvykupitelka jako já, pokračovala s mými apoštoly (Regina Apostolorum) plodit mou církev v prostotě, pokoře, lásce a bolesti.

Je zřejmé, můj synu, že dědictví Zjevení musí zůstat nezměněno a nedotknutelné. Pokud by ho domýšlivost a pýchy chtěly měnit, byl by to neprominutelný zločin, byla by to pýcha, která by po sobě neměla rovné mimo pýchu Satanovu; a taková pýcha existuje v duších pseudo-teologů, mnohých biskupů, nesčetných kněží a zasvěcených osob, kteří si osobují nesmyslné právo vykládat Slovo Boží podle své fantazie, ohýbat ho a přizpůsobovat Slovo Boží požadavkům času, s ohledem na to, že co bylo včera, nebude zítra, protože podmínky lidského života evoluují. Tato herese není nová; jejími zastánci byli obzvláště protestanté.

Synu, nelze se dotýkat toho, co je Božího a nelze to ani měnit; a kdo je člověk, aby se pozvedal proti Bohu a odvažoval se ho znevažovat?“ (4. 12. 1977)

„Chaos v doktríně, řekl jsem, a jaký chaos!

Už jsem se ti zmínil o tom, že biblické pravdy jsou běžně popírány nebo špatně vykládány, a to na základě použití onoho protestantského principu volného výkladu zjevených pravd, takže je tolik učitelů, kolik je křesťanů nebo nekřesťanů!

Toto všechno je absurdní, ale co není absurdní při dnešním stavu věcí? Jiný opovrženíhodný princip, mlčky přijatý, spočívá v tom, že Zjevení má být chápáno a vykládáno podle evoluce časů : to znamená, že člověk s ohledem na stupeň své civilizace si může Zjevení přizpůsobovat požadavkům odpovídajícím různým okamžikům svých dějin.

To stačí k pochopení, jak úžasný zmatek se může v církvi způsobit a živit : Už není věčné a nepohnutelné Pravdy, ale jen pravda subjektivní, to znamená pravda ponechaná ke svobodnému rozhodnutí člověku zraněnému hříchem, ovlivňovanému svými vášněmi a zejména přístupnému temným silám pekel, to znamená lži.“ (16. 11. 1978)

„Můj synu, jak je situace v mé církvi převrácená! Nemodlí se, nebo se modlí špatně a modlitbou hmotařsky zaměřenou.

Právě proto není nových povolání. Jak bych mohl probudit nová povolání, když by z nich nebyli kněží, ale služebníci Satanovi, neboť pravda je toto : mnoho kněží, místo aby byli mými služebníky, se dalo do služeb démonových.

Mí opravdoví kněží vědí, že modlitbě je třeba vyhradit značnou část času; jen díky modlitbě a utrpení, dnes odmítanému, se kněz stane silným mou vlastní silou.

Kněz, jakého chci já, žije vírou. Je nemožné, aby kněz nebyl mužem víry. Myslíš však, že ti, kteří mě opustili pro marné požitky světa, měli víru? A myslíš, že ti, co zůstali, mají velkou víru? Ne. Naneštěstí.

Jaký strašný zármutek, jaká vyprahlá poušť v mé církvi, vytvořená nepřítelem! Kněz, jakého chci já, kněz církve očištěné pro nový život, musí v sobě také mít oheň lásky. Nepřišel jsem na zem, abych zapálil oheň? A co si přeji jiného, než aby ten oheň hořel a šlehal, až z něho vznikne velký požár? Místo toho jsou srdce některých pastýřů a mnoha kněží naplněna pýchou, a tedy i sobectvím.

Opravdový kněz po mně touží ve dne v noci, jako žíznivý jelen touží po jasných a čerstvých vodách. Myslíš si, že mě vůbec hledají, mnozí ti kněží této generace? Ne, můj synu. Touží po autě, sní o sňatku, mají rádi sály, veřejná místa, někteří i kavárny, mají rádi filmy, i nemorální, sklánějí se před televizí.

Někteří vychutnávají všechny marnosti a pohodlí víc než svého Boha. To už Bůh není nade vším! Jakákoliv věc je umístěna nad Boha!

A biskupové? Někteří mezi nimi spí. Pokud vědí, nemají odvahu k ráznému řezu, a tak hledají nové prostředky, nové cesty. Ale nové cesty neexistují, tak jako neexistují jiné prostředky mimo ty, které jsem ukázal já, plody mého Vykoupení.

Biskupové ve jménu opatrnosti pokračují v páchání neopatrností. Kolik jich spáchali k velké škodě pro duše a církev, k jejímuž řízení byli povoláni.

Ve jménu opatrnosti biskupové spí, protože v mnoha případech jsou to lidé bojácní, předstírající lásku a starostlivost, které nemají, stejně jako onen otcovský postoj, který v mnoha případech není upřímný.

Jsou mezi nimi takoví, kteří jednají z vypočítavosti; ale láska nepočítá, láska postupuje podle docela jiné směrnice;láska překoná všechno, láska zvítězí nade vším a neztrácí se v malichernostech. Láska je oheň, který hoří, který pohlcuje, který se nezastavuje.

Nechť v tomto směru čtou svatého Pavla a mnozí z nich budou muset přiznat, že kráčejí ve směru opačném nebo téměř opačném, než jak ukázal apoštol.“ (28. 11. 1975)

„Kněží se skutečně podílejí na mém věčném kněžství. Kněz je v mystickém Těle vyvolavatelem velkých nadpřirozených činů a událostí.

Kněží mají být hostiemi, které se dávají a obětují za spásu svých bratrů.

Je těžkým hříchem, myslí-li si kněz, že duše může spasit svými vlastními zdroji lidské inteligence a aktivity. Všechna vnější aktivita knězova, pokud je zbavena víry, lásky, utrpení a modlitby, je nulová a marná.

Kněžství je služba.

Každý kněz má být duší-obětí. Toto ujištění vzbudí u mnohých překvapení, u jiných údiv, u jiných nevíru, to znamená, že tato pravda vyprovokuje různé reakce, odpovídající stavu duše, v kterém budou číst toto poselství. Nicméně pevně trvám na tom, že každý kněz má být obětí. Ve skutečnosti,můj synu, já sám – byl jsem, či nebyl příkladnou obětí? A kdo je kněz, ne-li „druhý Kristus“? Kdo jsou kněží, ne-li mí přirození spoluvykupitelé, a jak by tedy bylo spoluvykupitelství možné, ne-li tak, že se učiníte obětí, tak jako já jsem se učinil obětí pro spásu?

Jestliže kněz není při Nejsvětější oběti přítomen s pevnou a účinnou vůlí obětovat se nebeskému Otci ve spojení se mnou za odpuštění hříchů, vlastní smysl nabízené oběti, vyprazdňuje prakticky ze svého kněžského úřadu jeho podstatu, znečišťuje a deformuje sám charakter kněžství, mrzačí ho, neboť ho zbavuje jeho smyslu … “ (30. 11. 1976)

<----

Obsah

---->

inserted by FC2 system